Sraz na velký zájezd do Nitry byl už v sobotu večer na Hlavním nádraží. Jelo nás "celých" pět a to - Vláďa "Chatař", Michal "Vedoucí", Pavel, Láďa a já.
Už na nádraží jsme měli konfrontaci a jakýmsi ožralým sparťanem. Později z něho vylezlo, že mu je jedno, jestli Sparta vyhraje, ale hlavně že někoho napadne. Více jsme se s tímto chudákem nebavili a šli jsme na vlak.
Michal vyvolal dojem zaplněného kupé, a tak jsme se mohli pohodlně rozvalit. Nasávali jsme slastný mok gin s tonikem a kluci pivo. Postupně se Pavel uložil nahoru na místo pro kufry, já ležel na jedné, Michal a Láďa posedávali na druhé sedačce, Chatař zaujal místo na podlaze.
Přes Bratislavu jsme ráno dorazili do Nových Zámků.
Jediným Slovákem v této díře byl výpravčí, jinak zde byli samí Maďaři. Všude byly maďarské nápisy jako czemege - lahůdky, el elemeter - na poschodí, borbély - holičství, élelmiszer - potraviny atd.
Asi po 13 hodinách cesty jsme se konečně dostali do Nitry.
Začala na mne jít hrůza, i když kluci tvrdili, že k ničemu nedojde. Po obědě, kde mě chtěl jeden Slovák připravit o vlajku, jsme šli na stadión.
Seděli jsme na tribuně v první řadě, hned za naší střídačkou.
Začal zápas.
Celá tribuna nám vytrvale nadávala, o tak hnusné nadávky typu: "Ty česká lůzo, vy zloději hráčov, ty česká sviňa, hajzle, pražský kokot, česká špíno!" nebyla nouze. Odpovědí bylo naše mohutné fanatické řvaní, hlas trubky a řehtačky.
O poločase to vypadalo skvěle, vedli jsme 2:1 a nálada byla skvělá.
Nástup Nitry byl však hrozný. Nejen že hned vyrovnala, ale vstřelila i vedoucí gól.
Od této minuty jsme jen zoufale a s vypětím všech sil řvali: "Vyrovnat, vyrovnat!" Dokonce jsme klečel chvílemi na zemi a snažil se přivolat zázrak.
Jediný Vláďa "Chatař" věřil až do poslední minuty ve vyrovnání.
A taky přišlo!
V poslední minutě, když Milan Čermák rozvlnil síť, se z nás stala zvěř.
Přeskočil jsem zábradlí, stál jsme na stříšce naší střídačky a šíleně jsme řval obrácen čelem k tribuně. V té chvíli bych snad nevnímal ani nůž v břiše.
Když jsem se probral z extáze, skončil zápas a mě se naskytl strašný obraz. Celá tribuna se valila dolů na nás.
Všichni jsme se bránili pomocí tyčí od vlajek, někomu se dokonce podařilo jednomu Slovákovi vrazit zlomenou tyč do břicha a druhého vzít po hlavě. Pavel běhal po hřišti stíhán pořadatelem a nejhůře na tom byl Michal, který po obdržené ráně ležel na zemi.
Bylo to hrozné.
Všichni jsme po chvíli byli na hřišti a vběhli do prostor stadiónu. Řehtačka, trubka a pár vlajek však zůstalo pohřbeno.
Každý pořadatel si do nás vesele kopnul se slovy: "Ty česká lůzo!"
Mezitím se neschopná policie (2 orgáni) snažila dělat pořádek a mlátila venku Slováky, kteří na nás čekali.
Potom začali chodit hráči. Dělali si srandu jako: "Tak dneska Fans club položí život," apod. Říkal jsem Jardovi Němcovi, ať mne vezme do tašky, že se bojíme ven. Nebylo nám moc do smíchu. Nakonec jsme se Zdeňkem Svobodou proběhli uličkou Slováků do autobusu.
Kluci ještě dostali facku na rozloučenou, ale pak už jsme byli v bezpečí autobusu. Rozjeli jsme se a teď jsme si teprve uvědomili, že jsme přežili svou smrt.
Děkujeme Bohu, že to dobře dopadlo a naše zraky opět spatřily Prahu.
Ale i kdyby nás zabili, Bohemka je stejně nejlepší, a proto: Ať žije Bohemka, Fans club a 5 odvážných z Nitry!"
Autor: Vráťa Vaňásek - Stříbrný
Komentáře