Byl kapitán. Nezpochybnitelný lídr. Hráč, který pomohl dotlačit národní tým na zlatý šampionát v Jugoslávii. První fotbalista Československa, jenž nebyl čistokrevným útočníkem, který nastřílel sto gólů v lize. Miláček publika. Opora, ať hrál pravého obránce, stopera, záložníka, nebo levé křídlo. V boji o finále evropského poháru proti Anderlechtu, v jednom z nejdůležitějších zápasů historie klubu ale PŘEMYSL BIČOVSKÝ přesto seděl na lavičce. Proč? Zřejmě vždycky už to bude záhada.
Připomeňme si sled událostí. Koncem března 1983 jste se na Kypru vrátil do národního mužstva a vstřelil vyrovnávající gól. V následujícím ligovém kole jste proti Interu poprvé a nakonec i naposled za celou sezonu chyběl v ligové sestavě a za čtyři dny jste nehrál ani proti Anderlechtu v semifinále Poháru UEFA. Proč to podle vás trenér Pospíchal udělal?
"Já jsem nad tím přemýšlel. Já opravdu nevím proč. My jsme se o tom nebavili. Nevím důvod, proč to udělal. Jedna věc je ta, že on byl rychle startovací. Stačilo, aby ho někdo ponouknul nějakou věcí, on vystartoval a už to jelo. To bylo potom hrozně rychlý. Možná to bylo i to, že jsem se dostal do nároďáku. I když já jsem s ním do té doby neměl jediný problém. Do té situace, která byla před Interem a s Anderlechtem, jsem s ním neměl vůbec žádný problém. Nebyl, vůbec nic... Nevím důvod, nevím ho dodneška. Už se ho nedovím."
Pospíchal se pak zaklínal tím, že se mu nelíbil váš výkon proti Spartě, dokonce uvedl, že v něm hlodal červíček pochybností...
"To jsou samozřejmě normální kraviny. Pokud je někomu dvaatřicet a je šance získat titul, je to nesmyslná věc. Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí. To vůbec neexistuje. V lize se odehraje třicet zápasů. I když je člověk zkušenostmi na nějaké úrovni, přece jenom přijdou během sezony zápasy, kdy to nevyjde. A Sparta tenkrát šlapala. Byl tam trenér Ježek, začal jet. Se Spartou se určitou dobu neprohrálo, ale každá série má svůj konec."
První šok byla sestava proti Interu, v kterém jste mohl překonat Laca Kunu a stát se hráčem s největším počtem ligových startů v historii. Jak jste se dozvěděl, že nebudete hrát?
"Nijak. Akorát byly den předtím standardky, tam mě už do toho nepoužil. Tak jsem si říkal: Hrát nebudu, budu sedět. Říkal jsem si, asi Kunu nepředeženu, asi si už v Bohemce nekopnu. Počítal jsem s tím, že to nedostihnu."
Pojďme k zápasu s Anderlechtem. Co jste vnímal z hlediště, když jste přišel před pohárovým zápasem na hřiště?
"Náhradníci tam chodí trošku později. Tak jsem si sednul na lavici. Začali skandovat moje jméno už během prvního poločasu. Svým způsobem to byla radost, že diváci chtěli, abych šel hrát. Z druhé stránky, to bylo, že se mančaftu moc nepomůže. Že tam není něco v pořádku. A na mančaftu to pak bylo vidět."
Byl jste koncentrovaný na zápas, nebo jste cítil antipatii?
"Samozřejmě jsem cítil křivdu. Samozřejmě jsem si přál, aby se vyhrálo, to je jasný. Člověk s tím mančaftem něco prožil. Když už byla šance postoupit do finále Poháru UEFA, i kdybych nehrál, byl by to úspěch jako hrom. Ale cítil jsem křivdu, že nemůžu hrát."
Jak vám o přestávce řekli, že nastoupíte do druhého poločasu?
"Náhradníci zůstávali venku, někdo přišel a řekl, abych se rozcvičil."
Měl by s vámi tým proti Anderlechtu větší šanci?
"Je těžké, abych já to nějak hodnotil, to je jasné. Ale já věřím, že jsem přece jenom měl nějaké zkušenosti s mezinárodním fotbalem, se mnou by ta šance byla určitě větší."
Jak situaci vnímali ostatní hráči?
"Akorát se ptali, proč nehraješ. Já jsem nevěděl, jak odpovědět. Fakt jsem neměl zdání, proč. Byla to škoda. Z mého hlediska to bylo hazardování. Opravdu se mohlo přes ten Anderlecht postoupit. To se ukázalo v tom zápase tam. Kdyby je rozhodčí nepodržel, tak by se utkání taky vyvíjelo jinak. Zdeněk Prokeš tam za stavu nula nula měl šanci, kterou nedal. Pak nařídil rozhodčí penaltu za můj faul, který opravdu nebyl, to můžu odpřisáhnout dodneška. Bylo vidět, že když jsme hráli v Bruselu, že se s nimi hrát dalo. Doma v Ďolíčku bylo vyprodáno. Ti lidi to hnali. Dopadlo to, jak to dopadlo."
Lidi už v první půli křičeli: Bičovský! Bičovský! Byl jste hrdý? Překvapený?
"Překvapený ani tak ne. Kdyby mančaft vedl, tak by to bylo něco jiného. Ale prohrávalo se jedna nula, takže se to svým způsobem dalo čekat."
Byla pro vás satisfakce, když jste se dostal v druhém poločase do hry?
"Abych řekl pravdu, jo. Byla. nemá cenu hrát si na nějakýho skromnýho. Byla to pro mě satisfakce, že mě tam pak musel druhý poločas dát."
A tenhle moment asi přispěl k tomu, že odešel...
"Určitě. On řekl do novin, že bylo proti jeho přesvědčení, že mě na to hřiště dal. Že nemůže takhle dál, takže končí."
Ulevilo se vám, když odešel?
"Já bych ani neřekl. Já jsem s ním do té doby neměl problém. Pro mě bylo tohle něco nového. Věřil jsem tomu, že i kdyby tam byl, začal bych normálně hrát. Šlo o to, že jsme byli první a byla to historická šance udělat s Bohemkou titul. Kdyby to někdo bral osobně, tak by to určitě nedopadlo dobře. To si uvědomoval každý."
Pospíchal se po měsíci vrátil, jaké to bylo pro vás?
"Normální. Přišel, zavolal si mě k sobě: Tak to bylo, hotovo, začínáme odznova. Nad tímhle jsme se dál nebavili. Jako by to nebylo. Bylo to období, že pokles tam byl. Takže se vrátil. První zápas jsme prohráli v Brně. Ale výkon šel nahoru."
Nepochyboval jste nikdy, že titul vyjde?
"Věřili jsme si, že to dotáhneme do konce. Když si vezmete zápasy nároďáku, které se hrály v té době... V Rumunsku nás hrálo ve velmi těžkém zápase sedm, vyhrálo se tam, zvládlo se to bez nějakých problémů. Všichni jsme si věřili, že to zvládneme i v lize. Přece jenom, nároďák je o třídu výš než liga. I tak tam něco vzadu pořád je. Kdo znal naši ligu v osmdesátých letech, tak si nebyl nikdy ničím jistý..."
Pamatujete si moment, kdy jste uvěřil, že vám titul opravdu neunikne?
"Je to hrozně dlouhá doba. Věřil jsem, že to dotáhneme, ale jistý jsem si byl, když skončil zápas se Žilinou. Ale už před Žilinou, když jsme věděli, že stačí, když vyhrajeme. Ten zápas už bychom vyhráli i se zlámanýma nohama. Tam už bylo to odhodlání mančaftu takové, že se proto udělá všechno. Nakonec to takhle dopadlo."
Ještě před tou slávou jste ale ve finále Českého poháru neuspěli s Duklou. Vy jste dal v odvetě na Julisce gól, po kterém jste se chytil za hlavu. A dodnes se povídá o vzájemné výměně vítězství v lize za pohár...
"Chytnul jsem se za hlavu, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Balon mi skočil, byla to rána ze zoufalství. To vůbec nemělo nic společného s tím, že bychom nechtěli...To jsou takové momenty, že nevěříte, že byste něco mohl udělat, fláknete do toho, ten balon letí a letí a zapadne tam. Tak se chytnete za hlavu. To byl jediný důvod. Že by to bylo dohodnutý? Nesmysl..."
Byl to váš poslední gól za Bohemku. Vzpomenete si ještě na další slavný? Na podzim 1981 jste ho dal v Ďolíčku Banské Bystrici a byl váš stý v lize...
"Bylo to na pět jedna z penalty, pro kterou jsem si sám došel. Bylo to pár zápasů, než jsem to tam dal. Pospíchal si oddechl, protože jsem v té době hrál stopera. Toho góla jsem chtěl dát. Přece jenom jsem měl pořád ofenzivní choutky. Pospíchal věřil tomu, že když jsem dal toho góla, že budu už stát vzadu. Což se stejně mýlil..."
Stal jste se prvním hráčem v lize, který nehrál pravidelně v útoku, se stovkou gólů...
"Je to příjemný. Gólů mohlo být ještě víc. Udělal jsem některé kraviny s penaltami. Kdyby se nám počítaly góly v cizině, tak by těch gólů bylo ještě víc. Teď se to klukům počítá. Nám ne, my máme jenom ty v československé lize."
Rozhovor s Přemyslem Bičovským je rozsáhlý a bude pokračovat druhým dílem, který přineseme v dalších dnech. Protože rozhovor vznikal prakticky na minutu přesně - akorát s třicetiletým odstupem - jako domácí zápas s Anderlechtem Brusel, zvolili jsme jako jedno z hlavních témat první části vyřazení ze základního kádru a konec trenéra Tomáše Pospíchala. Omluvte technické nedostatky videozáznamu.
Přečtěte si také druhou část rozhovoru s Přemyslem Bičovským...
