Jeho čapímu běhu se nejdřív fanoušci smáli. Záložník Jiří Sloup si ale vršovický Ďolíček velmi rychle získal. Trenér Tomáš Pospíchal si pro svého bývalého svěřence osobně dojel do Plzně a vršovickému publiku představil berana, který dokázal znechutit fotbal mladému Marco van Bastenovi, také ale ohromil milánské San Siro a stal se jedním z hlavních hrdinů úžasného zelenobílého podzimu 1982.
Jak velkou roli hrál trenér Tomáš Pospíchal, který vás dřív vedl v Plzni, ve vašem příchodu do Bohemky v roce 1982?
"Ten pro mě s panem Svobodou (klubovým sekretářem - pozn. red.) doslova přijel domů. Já jsem byl doma se ženou, najednou někdo zvoní. Tak jsem se podíval kukátkem, on tam trenér Pospíchal s panem Svobodou. Tak já šel rychle zahodit cigaretu. Pak jsme se domluvili."
V zimě 1982 jste vpadl přímo do nejslavnějšího období Bohemky, provázela vás však nedůvěra...
"Ze začátku to bylo krutý. Lidi říkali, co tam mám co dělat."
Jak jste reagoval?
"Normálně... Šel jsem si svou cestou. Kdyby měl člověk reagovat na každou řeč lidí, to by nesměl dělat nic."
Plzeň tehdy hrála druhou ligu, s jakým očekáváním jste přicházel do Bohemky?
"Já jsem spíš čekal, že se nedostanu do sestavy. Trenér Pospíchal mě tam furt cpal. Buď aby si na mě zvykli lidi, nebo abych já si zvykl na herní styl."
Lidi si nakonec zvykli rychle, že?
"Oni nebyli zvyklí na to, co jsem tam předváděl já. Furt říkají skluzy, zákroky, střelba z dálky... Dařilo se mi, lidi si mě oblíbili. Byl jsem rád, že mě fandové přijali do klubu."
Kdy jste poprvé z ochozů zaslechl to slavné: Sloup! Sloup! Jirka Sloup!?
"To bylo asi druhý nebo třetí zápas. Říkal jsem: Uvidíme..."
A na podzim už jste byl za hvězdu, bral jste to tehdy jako svou životní formu?
"Měl jsem z toho radost. Spíš pro diváky na Bohemce. Když jsme hráli... To je klub fandů. To se nedá zapomenout... I když se prohrávalo, tak fandili furt. A to mužstvo hnali! Návštěva tam byla pořád těch deset, i víc... To jsem poprvně viděl, jak mají fandit svým hráčům. Teď hlavně, ať Bohemka postoupí do ligy a uznají jim konečně stadion, aby na něm mohli hrát. Teď jsou v Plzni dobrý fandové, ale začali to Bohemáci. Je to tak. Ať Bohemka prohrála, fandili pořád. Lidé, kteří zachránili Bohemku, by si zasloužili, aby se hrálo ve Vršovicích na Bohemce."
O Bohemce se léta traduje pověra, že hraje pěkně od podlahy. Vy jste ale byl důrazným stylem hry opravdu známý...
"Asi jsem ho měl v sobě. Ať jsem hrál v Plzni, skluz mi přišel normální... Nechtěl jsem nikoho vzít přes nohy. Ale chtěl jsem balon získat a zkazit jim situaci, když šli na bránu."
Podzim 1982 patřil vám, dal jste osm gólů v lize, další dva v Poháru UEFA, jeden slavný v reprezentaci. Který zápas pro vás znamená nejvíc?
"Ono jich bylo víc."
Zkuste vzpomínat...
"Košice? To Milan Čermák odcentroval od lajny. Já jsem dával góla hlavou v pádu. Pak se Slovanem z trestňáku jsem dal gól a penaltu jsem nedal. Pak jsme hráli v Prešově, to bylo sólo z půlky. Tam jsem vystřelil před vápnem. V Ženevě jsem běžel z půlky, naznačil jsem, že budu přihrávat a šel jsem sám na brankáře. Ve vápně jsem ho dal k první tyči. Já jsem byl ale rád, i když jsem gól nedal, že jsme vyhráli. Když se podívám na zápas, který jsme prohráli 0:1 v Trnavě, mrzelo mě to víc, než kdybych dal dva góly."
Ten trestňák proti Slovanu byl přece úžasný! Rána pod břevno, navzdory tomu, že zeď stála možná jen šest metrů od vás... Vám nevadilo, že byla zeď tak blízko?
"Dřív byly zdi blíž než teď. Věděl jsem, kam to kopnout. Pospíchal mě učil trestňáky. Postavila se zeď. A já jsem měl kopat. Byl jsem tam po tréninku třeba půl hodiny. Jednou jsem pak za Plzeň dal Bohemce z trestňáků dva góly (stalo se v březnu 1987 - pozn. red.). A Pospíchal napsal do novin: Nevděčník Sloup! Že mě v Praze učil kopat trestňáky, a že jsem se jim odvděčil a dal dva góly..."
Jak si pamatujete zápas na Dukle, kde jste k fantastickému průběhu utkání a vítězství 4:3 přispěl dvěma góly?
"Tam mi nahrál Honza Fiala (stoper Dukly - pozn. red.) k prvnímu gólu. Dobře mi nahrál... (smích) Druhý gól? Milan Čermák odcentroval od lajny."
Výkon na Dukle vám taky pomohl k nominaci na kvalifikační zápas o postup na mistrovství Evropy v Miláně na San Siru proti Itálii, kde jste v devětadvaceti letech debutoval v reprezentaci. A tenhle zápas byl váš skutečný triumf...
"Dostal jsem se tam v devětadvaceti, ale byl tam i Milan Čermák. Tomu bylo 33 a takovou fyzičku jako on nikdo neměl. Já to vůbec nečekal, že budu hrát za nároďák. Po Dukle mi měl Pospíchal říct, jestli mě berou za nároďák, nebo ne. Po zápase mi neřekl nic, já jsem odjel domů a za chvíli mi volali, že se mám dostavit do Nymburka na soustředění nároďáku. Před zápasem jsem se dozvěděl až v den zápasu, že budu hrát. S Italama jsme se i dost pokopali. Oni byli ostřejší. My jsme byli šťastní, že jsme tam uhráli bod. Oni byli mistři světa."
Bylo pro vás dobře, že jste se v tom velkém zápase sešel v československé záloze s kolegy z Bohemky Pavlem Chaloupkou a Peterem Zelenským?
"Bylo, protože jsme byli na sebe zvyklí. Peter Zelenský podržel balon a uměl ho dávat. Pavel Chaloupka se do šancí se dostával. Já jsem byl trošku tvrdší, sem tam jsem nahrál. Bylo to výborný. Tam hrál i Franta Jakubec beka, Zdeněk Prokeš hrál stopera, my tří hráli v záloze, v útoku hráli Němec a Milan Čermák. Bylo tam asi sedm lidí z Bohemky, na lavici byl ještě Zdeněk Hruška."
Jak si pamatujete na dva československé góly? Jeden jste sám vstřelil a druhý jste připravil Pavlu Chaloupkovi...
"Ty góly mám v hlavě. Prvního jsme dostali po centru ze strany od lajny. Mikloško na ten balon nedosáhl, Ital tam naběhl a dal gól. My jsme vyrovnali asi v pětadvacáté minutě, když Milan Čermák odcentroval, já naběhl a pravou nohou jsem to dal Zoffovi mimo, jak šel na stranu. Druhého góla jsme dostali tak, že Kapko tečoval balon vystřelený před vápnem. Mikloško by ho býval měl, kdyby ho netečoval. Druhého našeho góla dal Pavel Chaloupka před koncem."
Po tomhle zápase jste byl hodně chválený. I když to tehdy bylo složité, neozvali se vám skauti ze zahraničí?
"Potom ne, ale po zápase, který jsme prohráli na Tottenhamu 2:0 (v sezoně 1984/1985 - pozn. red.) psali v novinách, že o mě z Tottenhamu mají zájem, že by mě vyměnili za Ardilese. Nevím, co na tom bylo pravdy. Vláďa Hruška šel tenkrát čtyřikrát sám na brankáře a netrefil bránu. Doma jsme s nimi v odvetě hráli 1:1 a vypadli jsme."
Který zápas byl váš životní?
"Každý říká Itálie. Ne, mě spíš bral zápas s Ajaxem, jak jsme vyhráli 1:0 a na penalty jsme je porazili (také v sezoně 1984/1985 - pozn. red.)."
Tehdy přijel do Ďolíčku i dvacetiletý Nizozemec Marco van Basten...
"Všichni tu byli, i Rijkaard... Van Bastenovi jsem roztrhl čelo. Koeman pak říkal, že tak zdrogovanýho hráče, jako jsem byl já, neviděli. Tak já nevím..."
Proti Ajaxu jste taky vstřelil jeden z vašich nejslavnějších gólů, který zápas poslal do prodloužení a nakonec i do vítězných penalt...
"Dostal jsem přihrávku do velkého vápna a už jsem to měl na dlouhou nohu, tak jsem vystřelil. V pádu to šlo k první tyči po šibenici. Dal jsem i penaltu. Naštěstí jsem jí dal, v lize jsem ji nedal proti Slovanu."
Pojďme zpět do roku 1982, na podzim jste odehráli hodně zápasů, jak jste to zvládal fyzicky?
"Když jsme měli volno, já jsem si šel vždycky zaběhat k vodě. Mně fyzička nedělala problém. Kluci na mě byli vzteklí, že když jsme přijeli z dovolené, já měl vždycky, co jsem měl předtím. Říkali: To není možný. Ty sežereš celej dort na posezení, neztloustneš a my musíme držet dietu. Mně to nevadilo. Než jsme odjeli do Průhonic, tam jsme jezdili před zápasem, já jsem si koupil malej dort a snědl jsem ho, než jsme přijeli. A nevadilo mi to. Já jsem mohl sníst všechno a musel jsem mít 76 a půl kilo."
Pospíchalovy tvrdé metody vám nevadily?
"Já jsem byl na to zvyklej. Když jsme pod ním začali v Plzni, když jsem se vrátil z vojny, můžu vám říct, že jsem s tím chtěl přestat. Jeho metody, to bylo hrozný. To se furt běhalo, posilovalo."
Co bylo nejnáročnější?
"Jak kdy, a jak co. Mně nevadilo běhat, posilování taky ne. Někdy byl den, že vám vadilo, i kdybyste jenom seděl. Ale v tomhle jsem neměl problém."
Podzim 1982, bylo to vaše životní fotbalové období?
"Podzim jo, jaro potom ne, prasknul mi meniskus."
Přihodilo se to při střetu s Pavlem Chaloupkou. Co se tehdy přesně stalo?
"Uklouzla mi noha. Oni říkají, že jsem ho nakopl. To je blbost, nebudu kopat hráče, s kterým jsem hrál. Tam jsme se srazili. Noha začala otékat. Pak to splasklo. Myslel jsem, že je to v pořádku. Když mi na tréninku dali balon, já jsem chtěl do něj kopnout a balon se ani neotočil o osu. Koleno, jako by tam nebylo, jako by ulítla noha. Vzali mě na vyšetření. Operoval mě profesor Čech, jeho bratr dělal nároďák. Zjistil, že při první operaci, kterou jsem měl v Plzni, mi tam nechali půlku menisku a ta druhá polovina mi vymlátila sklovinu mezi klouby. Takže jsem celé jaro proseděl."
V Bohemce jste ale nakonec vydržel až do roku 1985 a zažil také nešťastný domácí zápas s Trnavou, v němž náš klub přišel o titul...
"Tam se udělal doslova kiks v obraně. Oni z toho dali góla a pak to ukopali. Byla to škoda. Stačila nám remíza. Dělali jsme všechno, abychom dali góla. Nedali jsme. Život jde dál, ale tyhle okamžiky v Praze se nedají zapomenout. Když se vidím s klukama... Zdeněk Hruška, Franta Jakubec, Jarda Němec, Přemek Bičovský... Když se potkáme, místo, abychom si povídali o něčem jiném, vzpomínáme na tu Bohemku."
Komentáře