Deset let mu pískali. Slavný titulek článku Stanislava Hraběte z Gólu vystihuje kariéru útočníka Vladimíra Hrušky v Bohemce jen z části. Kolohnát vysoký 190 centimetrů to měl u fanoušků těžké. Na levém křídle působil se svou postavou zvláštně. Jenomže góly dával, udivoval svou dlouhou kličkou přímo z místa, zahrál si i v reprezentaci. Bohemce pomohl k titulu a byl jen chloupek od nejrychlejšího hattricku v ligové historii.
Je známo, že vás Bohemka dlouho sledovala, když jste ještě hrál za Montáže, věděl jste o tom?
"Trénoval nás Pepík Bouška a ten mě dohazoval do Slavie. Dokonce jsem měl první Slavii, kde jsem hrál přípravný zápas. Ale pan Jareš (tehdejší trenér Slavie) říkal, abych si počkal. Teprve potom přišel pan Pospíchal s panem Svobodou. Tak jsem šel taky hrát přátelský zápas. Chtěli, abych to podepsal, tak jsem to podepsal. Nečekal jsem na nic."
Psal se rok 1978 a Bohemka se právě rozjížděla...
"Vidíte tam jména jako Tonda Panenka, Karol Dobiaš, ale byli tam i jiní, Sváťa Bouška, Bičovský, Míra Valent. Přišli se mnou Jirka Ondra, Jarda Němec. Tým se budoval, Pospíchal věděl, jak ho vybudovat. Samozřejmě byla otázka, jestli se člověk probojuje do základu."
Což bylo tehdy v útoku docela těžké, že?
"Když se dívám teď na fotbal, mužstva brečí, že mají jednoho útočníka, když už, hrají na dva. Viz nároďák. U nás to bylo naopak. My jsme hráli stabilně na tři útočníky. Ať to byl Milan Čermák, Jarda Němec, Mičinec, Příložný, Petar Novák, pak ještě Janečka. Člověk se musel hodně snažit, jinak vypadl ze sestavy a hráli jiní."
Vy jste to měl u fanoušků těžké, jak jste vnímal reakce publika?
"Člověk to vnímá, obzvlášť na domácím hřišti, když pokřikujou. Ale člověk s tou postavou nic neudělá. Když má sto devadesát centimetrů, tak to vypadá samozřejmě neobratněji, než když má sto šedesát. Ale s tím se musí vypořádat. Samozřejmě, zase je výhoda, že když udělám krok, ten menší musí udělat dva. Rychlost mi nechyběla."
Proslavil jste se úžasnou kličkou na dlouhou nohu, hodně vám pomáhala?
"Všichni věděli, jakou mám kličku. Dost často se mi dařila, byla na dlouhou nohu a pak zaseknutí. Já jsem ji dělal už od mládí, od dorosteneckého věku, samozřejmě pak i v Bohemce. Myslím, že každý hráč má nějakou svoji fintu, která, když se mu daří, tak ji používá často. Jirka Sloup měl s tím taky problémy. Byl taky vysokej. My vysocí hráči to máme vždycky těžší, ale člověk si musí říct: Nebudu to poslouchat. Musím se snažit, abych hrál dobře, aby se diváci otočili."
Deset let mu pískali, do jaké míry to byla pravda?
"Já si myslím, že je to nadnesené. To byly akorát ty začátky. Pak když člověk dal gól, zase to bylo jiný. Ale začátky byly trošku krušnější. Přece jenom jsem šel z Krče. Skok do ligy byl značný, ať v kondici, nebo respektu k hráčům. Bylo to úplně něco jiného."
A vy jste navíc hrál na levém křídle, kde většinou hrají spíš rychlíci menšího vzrůstu...
"Pan Pospíchal mě dal na levé křídlo. Já jsem si chtěl zkusit i jiné posty, protože pak jsem na tom byl kondičně velice dobře. Tak jsem si chtěl zkusit záložníka, i třeba stopera. Ale už to nešlo. Už jsem byl zaškatulkovaný jako útočník a tak to zůstalo až do konce mé profesionální kariéry."
Vy jste po první sezoně musel na vojnu do Chebu. S ním jste přijel na Bohemku a vyřídil ji hattrickem. Vzpomínáte?
"Bohemka v té době hrála o titul, byla první nebo druhá. My s Chebem jsme hráli naopak o záchranu. Mně tam hlídal Franta Jakubec a Jirka Ondra. Podařily se mi dát tři branky, vzpomínám na to dobře. Ale hned po Bohemce jsme měli Středoevropský pohár, takže jsme někam odjížděli. Na oslavy nebyl až takový čas."
Pak jste ale v Bohemce zažil nejlepší léta...
"My jsme měli mužstvo velice dobře kondičně připravené. Fotbalisty jsme měli skvělé. Už byl čas, abychom vyhráli. Ale, samozřejmě, nebylo to jednoduché. Soupeři taky chtěli vyhrát. Myslím si, že v tu dobu jsme měli nejlepší mužstvo, jaké kdy v Bohemce bylo, a zaslouženě jsme vyhráli."
Vaším nejvýraznějším okamžikem byl domácí zápas s Lokomotivou Košice, kde jste dal během dvou minut dva góly a minutu na to jste kopal penaltu, neúspěšně...
"Vzpomínám na to taky, i když ne tak rád. Opravdu to mohl být hattrick během tří minut. Člověk si to neuvědomuje. Dá první branku, víceméně jednoduše. Druhá branka přijde za chvilku. Pak je penalta... Tak jsem si říkal: Do čeho kopnu, to tam spadne. A najednou tam byl brankář. Vystihl mi střelu a vyrazil."
Čím to bylo, že se na podzim 1982 Bohemce penalty nedařily? Neproměnili jste hned čtyři...
"(smích) Asi jsme trénovali něco jiného než penalty. Když se nedaří penalta, ten druhý se taky snaží dát. Je to na psychiku."
Prožil jste s Bohemkou slavné chvíle, ale taky tu velmi nepříjemnou. Jak vzpomínáte na poslední zápas ligy v roce 1985, kdy Bohemka prohrála s Trnavou a přišla o titul?
"Já si hlavně myslím, že titul jsme si měli pojistit už předposlední kolo v Ostravě. Tam jsme měli vyhrát. Já i Standa Levý jsme měli karty, takže jsme tam nejeli. Nakonec se tam remizovalo 2:2 a ta ztráta bodu vyburcovala Spartu. Nevím, jaké tam byly vlivy. Možná byly, možná nebyly. Protože Trnava u nás bojovala jako o život, i když jí o nic nešlo. Pískal slovenský rozhodčí Krchňák, který nám neuznal naprosto regulérní gól. Oni byli smíření s tím, že je gól a najednou on odpískal útočný faul. Taky to nebylo až tak férový... Potom došlo z naší strany k dvěma vyloučením, šli ven i trnavští hráči. Hrálo se devět na devět. Celé utkání jsme tlačili a jedna akce, kdy jsme zaváhali a dostali jsme branku, rozhodla o tom, že jsme ten titul ztratili. Ještě v poslední minutě Trnaváci vykopávali z prázdné branky. Bohužel, mrzí nás to. Nedokázali jsme vstřelit branku a získat druhý titul."
V následující sezoně jste se dostal na tři zápasy do reprezentace a zrovna v klíčovém boji o postup na mistrovství světa do Mexika ve Švédsku.
"Dostali jsme se tam po neúspěšném zápase doma s Německem, kdy národní mužstvo prohrálo 1:5. Vyměnila se řada hráčů. Přišel jsem já, Karel Kula a další. Ve Švédsku jsem měl šanci, odskočilo to... Byl nerovný trávník, takže jsem minul branku. Ale stav byl stále 0:0. Švéd Strömberg, který už předtím dvě penalty nafilmoval, šel do šestnáctky, kopl si do paty, upadnul a rozhodčí mu to sežral. Tím gólem jsme prohráli, otevřeli hru a dostali druhého. Škoda."
Patříte také k hráčům, kteří na jaře 1987 zažili faktický konec zlaté éry Bohemky, když se začala vyšetřovat tzv. aféra černých fondů...
"Moc jsme o tom nevěděli. Já jsem přišel na trénink a najednou někteří kluci byli u výslechu. Pak nám samozřejmě říkali, že to bylo na udání, že police přišla k našemu sekretáři Svobodovi, a že tam něco našli ohledně černých fondů."
Bohemka tehdy po 19. kole vedla ligu, ale v závěru soutěže už se tabulkou sunula dolů, jak aféra ovlivnila tým?
"Mluvilo se o tom na trénincích, furt to viselo ve vzduchu. My jsme byli taky na výsleších. Záleželo na každém jedinci, co řekne, jak se zachová, co přizná, nepřizná. To byla každého věc, jestli něco dostal, nedostal. Tam to bylo individuální. Někteří kluci to odnesli, dostali podmínky. Někteří z toho vyšli s čistým štítem. Myslím, že nejhůř skončil pan Svoboda, který byl chvilku zavřený."
Jak vzpomínáte na vaše trenérské působení v Bohemce v letech těsně před klubovým krachem v roce 2005?
"Mně tehdy oslovil pan Vejsada, jestli bych nešel trénovat áčko Bohemky, které hrálo ve druhé lize. Potom potkal Dušana Uhrina. Dušan tam měl nějaké nevyplacené peníze, tak se dohodli, že já budu asistent a hlavní trenér bude Dušan. Sezonu (2003/2004) jsme odehráli skvěle. Z patnácti jarních zápasů jsme ani jeden neprohráli a postup nám unikl, postupovaly Drnovice a Mladá Boleslav."
A pak přišlo krizové léto 2004...
"My jsme měli problémy s tím, že byly dluhy, pak nám na svazu zakázali přestupy. Nedalo se s tím nic dělat. Po sezoně jsme museli doplnit dorostenci. Nakonec to skončilo. Tam se přehazovali majitelé jeden na druhého, ani jeden nebyl schopen ty dluhy vyřešit a skončilo to špatně. Dušan Uhrin dostal nabídku od Boleslavi, takže odešel a já jsem se ujmul vedení."
Jak vzpomínáte na bájné utkání v Prachaticích, kdy zdevastovaný tým o půli prohrával nula tři, aby nakonec vyrovnal?
"A ještě jsme mohli v poslední minutě vyhrát! Střídačky byly na druhé straně hřiště. Tak jsem přemýšlel, co jim o přestávce řeknu, jestli uděláme nějakou bouřku, nebo budeme mluvit klidně. Nakonec jsem mluvil klidně. Řekli jsme si, že uděláme všechno proto, abychom neudělali ostudu. Myslím, že kluci to pochopili, od začátku druhé půle šli do toho. Hráli zodpovědně a dobře. Podařilo se nám vyrovnat. Radost je pak trojnásobná, když hrozí debakl a vy získáte bod a ještě jste mohli vyhrát."
Na závěr jedna nepříjemná otázka: Jak zpětně hodnotíte vaše angažmá na Střížkově, kam jste zamířil těsně po krachu Bohemky?
"Nepříjemné otázky jsou od toho, aby se zodpovídaly... Já musím říct, že já jsem chtěl pokračovat v Bohemce, ale bohužel mi bylo řečeno, že se mnou nepočítají. Víceméně mi dlužili peníze za tři, čtyři měsíce. Každý nadává, ale když si vezmete, že bude člověk pracovat tři měsíce poctivě, pak mu nezaplatí, má si hledat práci, dostane nabídku a řekne: Ne, já ji nepřijmu... Je rodina, jsou děti. Je to povinnost, kdy člověk musí rodinu zabezpečit. Dostal jsem nabídku ze Střížkova. Kdybych dostal jinou, tak se dalo taky jednat jiným způsobem. Tak jsem to musel vzít. I když jsem samozřejmě byl Bohemák. Je to otázka existence a zabezpečení rodiny, což někteří lidé nechápali a měl jsem s nimi i rozhovory. Ale já jsem Bohemák vršovickej!"
Komentáře