Antonín Panenka za slavné bělehradské noci ohromil svět svým vršovickým dloubákem a Československo vyhrálo mistrovství Evropy. Přemysl Bičovský, který byl v éře před šampionátem jednou z hlavních opor týmu, seděl ten večer doma u televize. Zlaté mistrovství mu uniklo kvůli problémům se zády. Právě v létě 1976 však Bičovský zamířil do Bohemians, kde zažil nástup trenéra Pospíchala a dlouhou cestu za titulem. Právě tady začíná druhá část rozhovoru s kapitánem mistrovského týmu.
Před Bělehradem jste držel sérii 26 zápasů za národní tým v jedné řadě a nakonec jste chyběl na závěrečném turnaji, jak jste se s tím srovnal?
"Nebylo to nic příjemného. Já jsem tři roky nevynechal mezistátní utkání. Celou kvalifikaci jsem odehrál a potom se mi na začátku sedmdesátého šestého něco hnulo v zádech. Nikdo mi nedokázal říct, co to je. Takže jsem chodil v Teplicích do lázní. Začátek jarní sezony jsem nestihl a pak už to nebylo ono. Nehrál jsem ani nijak zvlášť dobře. Člověk to celkem pochopil, že se do toho Bělehradu nakonec nejelo. Díval jsem se akorát v televizi."
Choval jste přesto v průběhu jara 1976 naději, že byste se do výběru pro ME mohl dostat?
"Člověk vždycky doufá, že je ta možnost. Asi osmnáct lidí jelo, další dojížděli. Člověk tak potichu doufal, že by tam jako ten dvaadvacátý mohl jet, když to tři roky v jednom zátahu odehrál. Bohužel se to nestalo."
Ale týmu jste pomohl i tak...
"Z pozice záložníka jsem góly v kvalifikačních utkáních dal. Bylo to příjemné. Bohužel...V šedesátém osmém jsme vyhráli s osmnáctkou mistrovství Evropy, v dvaasedmdesátém jsme vyhráli mistrovství Evropy do 23 let, v sedmdesátém šestém by to bylo zase. Bohužel to poslední nevyšlo."
Právě v tomhle období přišel kontakt s Bohemkou...
"To bylo, když jsem začátkem toho roku chodil do lázní a zároveň tady byl na léčení trenér Musil. Leželi jsme vedle sebe po nějakých procedurách, tak jsme se nějak zkontaktovali a koncem jara se to dalo dohromady."
Proč jste se po letech v Teplicích odhodlal k přestupu?
"Byla to určitě změna. Ale já jsem v Teplicích už cestoval sestavou. Když jsem za nároďák hrával záložníka, tady jsem se motal jednou tak, jednou tak. Výkony pak nebyly ideální. Byl jsem tady dlouho a teplické publikum taky není zrovna ideální... Už to člověk slyšel z hlediště. Nadávky, řeči, co tam byly... Nebylo to příjemné. Tak ani nebylo nepříjemné, že jsem odcházel."
Jaké pro vás bylo po reakcích teplického publika hrát v Ďolíčku?
"Bohemka má úplně jinou atmosféru. Byla jiná doba. Já jsem tam byl deset měsíců sám, bez manželky, měli jsme malého kluka. Bydlel jsem tam na Zahradním městě, ještě s nějakým pánem. Na hřišti jsem se první půlrok necítil tak, jak bych se cítit měl. Když jsme přestěhovali, šlo to nahoru."
V Bohemce jste se krátce po svém příchodu vytvořil slavnou zálohu s Panenkou a Dobiašem...
"Pato přišel rok po mě, v sedmdesátém sedmém zároveň s Pospíchalem. Tonda byl fotbalista, který toho moc nenaběhal, měl to v noze. Já jsem byl ze své podstaty běhavý typ. Byl tam Karel Mastník, to byl vyloženě běžec, bojovník. Tondovi se hrálo asi dobře. Přišel taky Igor Novák, což byl v té době taky hráč širšího kádru reprezentace. Přišel jako nejlepší hráč Prešova, bohužel se brzy zranil. Myslím, že jsme si tam i v tom prvním roce relativně vyhovovali."
Byl jste u toho, když trenér Pospíchal začal tvořit svůj zlatý tým, jak jste ta léta prožíval?
"Já bych řekl jednu věc. Trenér Pospíchal měl své mouchy, ale uměl sestavit mančaft. Gró mančaftu tam bylo. Přišel Karol Dobiaš, Zdeněk Prokeš přišel z vojny chvíli přede mnou. Byl tam Tonda Panenka, přišel Milan Čermák. Pospíchal měl čuch a dokázal si hráče do svého mančaftu dosadit. To nemá moc lidí. A v té době to nebylo tak jednoduché si hráče najít a do mančaftu zabudovat."
Pamatujte si, jak jste reagoval, když jste se seznámil s Pospíchalovými tréninkovými metodami?
"On přišel a my jsme měli soustředění v Libuši. Trénovali jsme ráno, odpoledne, společně jsme chodili na obědy. On si zkoušel, co vydržíme. Bylo to hrozný. Byli jsme tam asi sedmnáct dní. Byla třicetistupňová vedra. Nemohli jsme nic dělat. Nebyl tam kousek stínu. Naběhali jsme toho dost..."
Byl moment, kdy jste si řekl, že nemůžete?
"Já bych ani neřekl. Všichni makali. Zranění se stane, ale že bychom nemohli, to ne. My jsme pak za čtrnáct dní jeli na herní soustředění do Německa a Holandska a tam bylo vidět, že co jsme naběhali, bylo znát."
Vždycky jste tvořil hru, ale pak vás Pospíchal stáhl ze zálohy na stopera, abyste paradoxně vymýšlel útočné akce zezadu...
"Já jsem se vždycky cítil nejlíp jako záložník. Byl jsem ofenzivní typ. Dával jsem góly, snažil jsem se něco vytvořit přihrávkami. Dokázal jsem hrát na každém místě. Kromě brankáře jsem si vyzkoušel všechna místa v sestavě, od pravého obránce po levé křídlo. Byl půlrok v Bohemce, že jsem hrál doma stopera a venku hrotového útočníka. Ale pravidelně! Jednoduché to nebylo, vždycky se přešaltovat na novou roli... Ale bylo to ve mně, že mi to nevadilo."
V Bohemce jste se pak vrátil i do reprezentace a odehrál klíčové zápasy kvalifikace na MS ve Španělsku...
"Já jsem měl v letech 1979 - 1981 dobré roky. To byl comeback, kdy jsem se vracel do nároďáku. Dařilo se mi, ať jsem hrál kdekoli. Nakonec mě povolali. Nároďáku se nedařilo, prohrál ve Walesu. Novináři na to tlačili. Trenér Vengloš nebyl zrovna příznivcem toho, abych se vracel. Podle mě to bylo hlavně tlakem novinářů, kteří chtěli, abych se do nároďáku vrátil, protože se mi opravdu dařilo."
Jenže na mundialu ve Španělsku národní mužstvo selhalo, kde vidíte příčiny?
"Soustředění bylo hrozně dlouhé. Byli jsme tři týdny v Tatrách. Vrátili jsme se ve čtvrtek, v pátek jsme hráli zápas na Strahově s Norimberkem, měli jsme dva dny volna a hned jsme odlétali do Itálie, kde jsme hráli během čtyř dnů tři zápasy. Cestovali jsme z jednoho konce Itálie na druhý. Frantu Jakubce tam chytla rovnovážná tělíska v uchu a na mistrovství světa ani nejel. Já jsem tam chytil teplotu, měl jsem čtyřicítky horečky. Přijeli jsme do Španělska deset dní předem. Byli jsme patnáct kilometrů za městem, tam nebylo vůbec nic. Jen kulečník. Měli jsme nahrané písničky z německé televize, čtyři kazety, to byla celá zábava. Seděli jsme u televize, čtyřikrát jsme viděli Kuvajt s Arábií. Vylezlo se z hotelu, tam nebylo nic."
Vy jste ale nakonec v rozhodujícím zápase základní skupiny proti Francii nastoupil v základní sestavě a v poslední minutě jste měl šanci na postupový gól, míč ale z brankové čáry vyhlavičkoval Manuel Amoros...
"Já jsem z mého hlediska udělal to nejlepší, co jsem mohl. Tonda kopal standardku z levé strany. Gólman tam vlítnul do centru, plácnul to před sebe, vyrazil to akorát přede mě. Já jsem do toho naběhl, dal jsem ránu. Jenže smůla byla, že gólman se stačil ještě zvednout a dal tam ruce. Tím to ztlumil, já jsem to kopal přes jeho rukavice. Tím měl Amoros šanci to vyhlavičkovat. Bohužel, smůla..."
Celý tým si tehdy po návratu zažil velkou kritiku, jaké důsledky měl španělský nezdar pro vás?
"Já měl tenkrát podepsanou smlouvu s Racingem Štrasburk. Během jara se to všechno upeklo. Bylo to hotový. Přijeli jsme domů zpátky do Československa, čekal jsem, kdy se ozvou. Neozvali se. Tak jsem začal honit Pragosport a tam jsem se teprve po měsíci a půl dozvěděl, že tenkrát předseda svazu československé tělesně výchovy Himl zakázal všem reprezentantům, kteří byli ve Španělsku, výjezd do zahraničí. Týkalo se to jenom mě. Tonda už tenkrát venku byl a nikdo další neměl věk nebo angažmá. Jediný já jsem to odnesl."
Jak jste se s tím srovnával?
"Začal jsem normálně trénovat. Díky tomu jsem zase získal titul s Bohemkou. To byla pozitivní stránka. Negativní byla ta, že by se člověk za dva, tři roky, co by ta smlouva byla, nějak zaopatřil na budoucnost."
Cítil jste na začátku mistrovské sezony ještě zklamání?
"Určitě to člověk trošku v sobě cítil. Ale nedalo se nic dělat. Když vím, že proti tomu nic neudělám, co se dá dělat? Jedu dál. Naštěstí jsme hned začali hrát poháry, chytili jsme se a začalo to jít. Aspoň se to trochu odsunulo do pozadí."
Cítili jste v létě 1982 očekávání fanoušků Bohemky?
"My jsme nad tím moc nemluvili. Bohemka měla nejlepší mančaft z ligy tenkrát už dva, tři roky. Shodou okolností se titul nezískal. Předtím jsme už vedli o čtyři, pět bodů, ale byla spousta zraněných. Další věc byla ta, že si můžeme trenéra Pospíchala lebedit, říkat, jak byl výbornej, ale zase měl svoje jiné stránky."
Co máte na mysli?
"Bylo to vidět na našich gólmanech. Když šel Zdeněk Hruška chytat do nároďáku, tak ho během čtrnácti dnů vyřadil z mančaftu a chytal Vláďa Borovička. A obráceně taky. Vláďa Borovička začal chytat za nároďák, tak v Bohemce chytal Zdeněk Hruška. Jeho vztah k nároďáku nebyl ideální. Kdo byl v nároďáku, u pana Pospíchala neměl zrovna na růžích ustláno."
Přesto, zažil jste v Bohemce krásné roky, na jaké zápasy nejradši vzpomínáte?
"Jeden z nejhezčích zápasů, který jsme v Bohemce odehráli, byl dvojzápas. Hráli jsme s Ipswich Town. Sice jsme vypadli, i když jsme doma dva nula vyhráli. Ale byl to nádherný zápas. To bylo ve středu. Potom v neděli jsme hráli s Interem a vyhráli jsem devět jedna. My jsme se s Ipswichem úplně zbláznili a Inter jsme přejeli nehorázným stylem, že všichni koukali. Dával jsem dva góly. V průběhu těch čtyř dnů to byly dva zápasy, které bych rád měl natočené. Bylo by nádherné se na ně dívat ještě po letech. Tyhle zápasy by patřily do zlatého fondu českého fotbalu. Nebo zápas, který se odehrál s Bayernem Mnichov na Spartě, kde bylo čtyřicet tisíc diváků... My jsme s Bohemkou měli hezký soupeře..."
Přečtěte si také první část rozhovoru s Přemyslem Bičovským...
Související články
