V roce 1976 přišel gólman Zdeněk Hruška do Bohemky a strávil v ní celých devět let, kdy byl nedílnou součástí největších úspěchů klubu, svými výkony si vysloužil i reprezentační dres. Následně na dva roky zamířil do Slavie, aby se oklikou přes Řecko vrátil zpět do Ďolíčku ještě na jednu sezonu. Prostředí Bohemky poznal i z druhé strany, na začátku nového tisíciletí se stal trenérem A týmu.
Do Bohemky jste přišel v létě roku 1976 ve stejné době jako Vláďa Borovička. Jak na tu dobu vzpomínáte? Přišli jste najednou dva nadějní dvaadvacetiletí gólmani...
Přišel jsem z vojny v Dukle Tachov, s Bohemkou, respektive s trenérem Musilem už jsem koketoval předtím. Domluvili jsme se, že půjdu na vojnu a pak se uvidí. Jenže Bohemka se dlouho neozývala, ozývalo se hodně jiných oddílů. Už to vypadalo, že do Bohemky nakonec ani nepůjdu, protože tady chytal Franta Kozinka. Na poslední chvíli před koncem vojny i přestupního termínu se ale rozhodlo, že půjde zpátky na Slovensko, takže se v Bohemce uvolnilo místo brankáře. Zůstával tu jako brankář Pepík Ledecký, bezvadný člověk. Jeho bratr Láďa tu dělal asistenta. Žádná protekce ale neexistovala, oba se chovali bezvadně i k nám mladým. Na to vzpomínám strašně rád a snažil jsem se to pak vracet mladým brankářům, kteří přicházeli do Bohemky.
Jakou soutěž jste chytal v Tachově a předtím na Vyšehradě?
V Tachově první rok divizi, postoupili jsme do třetí ligy, takže tu jsem hrál potom. Na Vyšehradě mě v šestnácti postaršili, trénoval jsem s dospělými. Byla to pro mě výborná škola, více méně jsem chytal za B-tým pražskou 1. B třídu.
Když jste se v Bohemce setkali s Borovičkou, tušil jste od začátku, kdo z vás dvou bude chytat?
Šel jsem sem s tím, že budu chytat, a snažil jsem pro to udělat všechno. Jsem vedle z Nuslí a Bohemce jsem fandil odmalička. A hlavně jsem mohl chytat ligu, chtěl jsem se prosadit. V té době to nebyla sranda, v klubech bylo plno na místech jedničky i dvojky. Na brankářských postech to bylo našlapané. Díky tomu, že se Franta Kozinka vracel do Trnavy, jsem cítil šanci.
Jak vzpomínáte na trenéra Musila?
Jenom v dobrém, měl velmi dobrý přehled o hráčích v Čechách. Mě znal už od dorosteneckého věku, bydlel kousek od Vyšehradu, takže mohl sledovat hodně mých zápasů.
Který z trenérů se vám brankářům věnoval nejvíc?
Taková specializace jako v dnešní době nefungovala. Fakt je, že jsem měl štěstí na Vyšehradě, kde trénoval Míla Vojtíšek, sám bývalý brankář. Už v žácích si mě bral na tréninky dospělých, to byla velikánská pomoc, vštípil mi základy, které brankář potřebuje. V Bohemce pak Láďa Ledecký sice nebyl specialista na brankáře, ale dělal tu asistenta a spadalo to pod něj. Potom když přestal chytat Honza Poštulka, začal se věnovat trenéřině, stal se asistentem a začal se starat o gólmany. To byla prima práce, protože jsme spolu mohli spoustu věcí konzultovat.
Propracoval jste se až do reprezentace, berete za svůj vrchol mistrovství světa ve Španělsku?
Národní mužstvo je samozřejmě cíl veškerého snažení, vrchol pyramidy, kam se člověk může dostat. Na Španělsko ale nikdo z nás nevzpomíná moc v dobrém. Před Španělskem jsme hráli bezvadný fotbal, ještě v přípravě jsme hráli na úrovni. Jezdili jsme po Itálii ze severu na jih tam a zpátky autobusem, aby se vydělaly nějaké peníze, abychom ve Španělsku mohli bydlet v nějakém slušném hotelu. Prvoligovým italským týmům jsme dávali po pěti brankách, což v době catenaccia znamenalo, že jsme určitě nehráli špatný fotbal. Jenže soustředění v Tatrách bylo strašně dlouhé, asi tři neděle. Přijeli jsme do Španělska a půlka lidí už se těšila domů. Navíc v Tatrách jsme trénovali v nadmořské výšce asi 1500 metrů, měli jsme nějakou kondici a formu, ale podle mě to přišlo moc brzy. Pak jsme přijeli k moři na rovinu a forma rychle odcházela. Nám ten turnaj určitě nevyšel. Navíc tam bylo to nešťastné střídání brankářů: první zápas jsem začal já, pak chytal druhý, třetí. Myslím, že to nebylo u žádného týmu do té doby ani snad nikdy v budoucnosti, alespoň o tom nevím. Určitě tam ale nebyla chyba v brankářích na tomto turnaji.
Kdy vás na postu jedničky vystřídal Luděk Mikloško?
Ještě jsem chytal v roce 1983, ale nepostoupilo se na mistrovství Evropy do Francie. Pak už začaly v Bohemce problémy s trenérem Pospíchalem, které jsem s ním tedy měl od té doby, co přišel. S Luďkem Mikloškem jsem pak v reprezentaci ještě chvíli byl.
Po odchodu z Bohemky jste se do ní vrátil po dvou letech ve Slavii.
Vrátil jsem se ještě oklikou přes Řecko, kam jsem přišel v zimě do oddílu, který byl na spadnutí, ale zachránili jsme se. Jenže byl to malý oddíl, neměl peníze, všechno bylo na dluh. Do Bohemky jsem přišel v době, kdy už aféra byla v proudu. Bylo to dost nešťastné období, každou chvíli tu byla policie kvůli vyšetřování. Nešlo už tolik o fotbal.
Pak jste šel hrát do Rakouska, kde jste tam působil?
První rok byl hrozný. Chytal jsem ve Wackeru Vídeň první rok na hřišti, kde bylo něco jako antuka, na stará kolena to bylo těžké - páteř, kosti, klouby. Když jsem to viděl poprvé, udělalo se mi špatně, ale už bylo pozdě, smlouva byla podepsaná. Druhý rok už jsem naštěstí šel jinam, a to do FAC Vídeň. Bylo to na opačném konci Vídně blíž k našim hranicím, což bylo lepší. Tam už byl krásný stadionek a bezvadná travička, hráli jsme taky třetí ligu. V další sezoně už jsem je vedle hraní i trénoval. Skončil jsem, protože mi začalo vypadávat rameno. Tenkrát se objevila možnost jít do Bohemky jako asistent, navíc už jsem necítil takovou radost z hraní fotbalu. Měl jsem kvůli tomu rameni kolikrát starost, jestli vůbec dohraju.
V sezoně 1993/94 jste Bohemku vedl jako hlavní trenér. Bral jste to jako vyvrcholení trenérské kariéry?
Doba to byla příjemná, až na to, že mužstvo spadlo z nejvyšší soutěže. Pokus o záchranu oddíl úplně finančně zruinoval, pak se ještě jelo na dluh. Byly tady nesmyslné kontrakty - mužstvo sestoupilo, ale hráči si šli pro bonusy a pro odměny, což pro mě bylo nepochopitelné. Vždycky jsem byl pro to, aby peníze byly za něco, a ne aby mužstvo sestoupilo a pak se hýřilo odměnami - to bylo divné. Samozřejmě přicházely dluhy a maléry, oddíl byl na pokraji krachu. Když už se to povedlo dávat dohromady a stabilizovat, přišel nešťastnej Vejsada, který se nějakým způsobem dostal k akciím po panu Švarcovi, který pro Bohemku udělal strašně moc. Vrazil do ní strašně moc peněz - na rozdíl od některých lidí, kteří z fotbalu peníze více méně tahali, on je sem naopak nosil, což se taky podepsalo na jeho podnikání. Pak příchodem pana Vejsady... no, pana Vejsady... Vejsady, tak to skončilo, protože co on s tím dokázal provést, to jako klobouk dolů.
Bylo jasné, v čem je ve vašem vztahu s trenérem Pospíchalem problém?
To jsem věděl přesně. Když jsem byl na vojně, tak on shodou okolností trénoval Plzeň, kde chytal Pepík Čaloun. Chytal bezvadně. Je o čtyři roky starší jak já, čili mu bylo nějakých pětadvacet let. A trenér Pospíchal mě z vojny tahal do Plzně. Tam pro mě posílal auto, vozil mě na zápasy a tak dále. Já jsem mu nikdy neslíbil, že do Plzně půjdu. Byl jsem potěšený, šlo o nabídku z ligové Plzně. Navíc tam je to kousek, Plzeň - Tachov. Více méně každý zápas jsem byl pod drobnohledem. Pospíchal měl eminentní zájem. Pak už mělo dojít k podpisu, ale prostě jsme se nedohodli. Vůbec to nebyla otázka peněz, ale toho, že tam byl Pepík Čaloun. V té době byl v olympijském týmu, nebo B-týmu Československa, byl to velmi kvalitní a dravý brankář. Pospíchalova slova byla: Ten už je starej, což mi připadalo dost komický v pětadvaceti letech. Říkal jsem si: To je hezký, tak to za tři roky ukončím kariéru. Takže jsem to nepodepsal, protože jsem chtěl chytat. Rozešli jsme se dost ve zlém a myslím si, že tam se ke mně nezachoval korektně. Začal mi vyčítat, že se o mě starali, že ke mně jezdili na zápasy a vozili mě na zápasy, o což jsem nestál. Já jsem mu taky něco řekl. Sešel se rok s rokem, potkali jsme se, tak jsem ho podzravil: Jé, dobrý den, pane Pospíchal. Netušil jsem nic... Říkám mu: Tenkrát jsme se pohádali, bylo to zbytečný, děkuju za šanci. On říká: Ty to ještě nevíš, ale já jsem tvůj novej šéf. Tak to jsem malinko ztratil dech. Malinko jsem poklesl v kolenou. Ještě dodal: Upozorňuju tě, že to se mnou nebudeš mít lehký… A více méně ta slova, která mi tady řekl na chodbě, potvrzoval.
Tím neříkám nic proti tomu, jak s námi trénoval. Ale tohleto mi nemohl zapomenout, protože hráč, kterého si vyhlédl a šel za ním, ten měl zelenou. Když jsem mu to odmítl, cítil takovou trošku křivdičku a taky mi to dával sežrat. Tenkrát v té době si troufám říct, že mě mužstvo potřebovalo, byl jsem schopen mu něco přinést. Místo jsem měl jistý, ty dlouhé roky jsem chytal. Pak se to zlomilo v tom osmdesátém čtvrtém. Tam už to potom nešlo. To už jsme spolu ani nekomunikovali, jedině přes asistenta.
A důvod byl, že jsem nešel do Plzně. Pepík Čaloun pak chytal ještě strašně dlouho ligu a dodneška je fyzicky a zdravotně bezvadný. Zpětně toho nelituju.
Nástup Josefa Zadiny do funkce hlavního trenéra jste tedy nepochybně uvítal, že?
Oni tady byli spolu, Zadina mu dělal veškerou hrubou práci. Titul byl v sezoně, kdy trenér Pospíchal byl hodně času ve špitále. Nám se i dařilo. Mužstvo v té době bylo velmi dobré. Kdokoli byl schopen kdykoli naskočit do základu. Myslím, že kdyby po kterémkoli hráči od patnáctého místa výš sáhnul kterýkoli ligový mančaft, hrál by tam v základu. Ne těch jedenáct, ale celý kádr byl tak silný, že to byla radost trénovat. Chtělo to akorát dát tomu nějaký směr a pohodu. Ale tady se o pohodě moc mluvit nedalo.
Sice tady oslavujeme titul, ale já si dodneška myslím, že titulů mělo být víc. Bylo k tomu párkrát nakročeno. S tímhle kádrem se určitě dalo dokázat víc než jedno první místo. Byla tam nějaká další medailová umístění, ale myslím, že to chtělo s tímhle kádrem dotáhnout víc.
Na kterém stadionu se vám chytalo nejhůř a naopak nejlíp? Kde byli diváci nejdivočejší?
Doba byla taková, že kam jsme přijeli, bylo vyprodáno. Když ne vyprodáno, tak byly plné stadiony. Návštěvy třicet tisíc nebyly výjimkou. Když jsme hrávali doma, tak tady byla radost, že na Bohemku chodili nejen fandové Bohemky, ale chodili sem i lidi za fotbalem, což nás těšilo, protože měli svoje oddíly, ale pak se šli podívat na pěkný fotbal a chodili na Bohemku. Zdejší prostředí je typicky fotbalové, v té době se říkalo anglický stadion. Tehdy byly ty všesportovní stadiony s atletickými dráhami. Abych nikoho neurazil, ale třeba Hradec Králové, tam to měl divák z první řady snad osmdesát metrů k postranní čáře.
Nebo VSS Košice, taky takový ten všesportovní stadion. A navíc tam pravidelně, i když bylo bezvětří, foukalo. Nebylo to typické fotbalové prostředí. Takové stadiony člověk neměl rád. Daleko lepší je kontakt s divákem. To se mi líbilo.
Většinou se fandilo svým. Nebyly takové problémy jako dneska. Že by se lidi bodali noži, to neexistovalo. Ale když byly stadiony narvané ve švech, tak to tam trošku praskalo. V Trnavě byly někdy vyhrocené zápasy. Třeba stojím na šestnáctce a zabodne se mi na penaltu lahev od borovičky nebo od vodky. Tam to bylo někdy dost hustý. Krásnej fotbalovej stadion, ale diváci tam byli nepříjemní. Tam na mě složili nějakou básničku. Když jsme přišli na stadion před zápasem, tak už tam bylo hodně lidí. Díváme se, jaký je trávník, jaké si máme vzít kopačky a špunty. Co to tenkrát zpívali: Spadla hruška zelená, zodrela si kolena, teraz pláče na zemi, len tri góly dajte mi. Já jsem jim pokynul, zamával. A oni už trhali ploty… Bylo to hezký. Nebylo to, že by šlo o život. To asi ne v té době. Fotbal se má hrát pro diváky, diváci na hřiště patří. Když to tam chybí, je to smutný…
Několikrát místo vás chytal Vladimír Borovička. Za jakých okolností to bývalo?
Třeba ve Vídni proti Admiře mi rozpůlili ucho. Zašívali mě, krve bylo jako z vola, tam bylo střídání nevyhnutelné. Jinak, pokud jsem byl zdravotně v pořádku, tak do toho čtyřiaosmdesátého jsem to více méně odchytával já. Samozřejmě tam několikrát byly nějaké zdravotní indispozice. V osmdesátém roce jsme byli s národním mužstvem v Austrálii. Šel jsem hned v prvním zápase útočníkovi pod nohy. Prokopli mi tam hlavu, byl jsem hned operovaný, měl jsem rozlámaných několik kostí. V neštěstí bylo štěstí, že se mi to stalo právě tam. Péče tam byla úžasná. Spravili to, vytáhli všechno ven. Když jsem potom lítal po doktorech, říkali: Zaplaťpánbůh, že se to stalo tam. Co tam uměli, to bylo bezvadné. Měli materiály, možnosti. Bylo to těžké zranění, potom jsem samozřejmě nemohl chytat. Ale přilbu jsem nenosil, takové vymoženosti tenkrát nebyly...
Komentáře
Brzy sem umístím podobně dlouhý rozhovor s Milanem Čermákem, doposud se mi ho nepodařilo dokončit - mea culpa! Mějte se hezky! Honza Jaroš