Původně vlastně ani trenérem nechtěl být. Po návratu z poslední fotbalové štace ve Francii nastoupil v sociálním odboru Vojenských staveb jako referent pro kulturu a sport. Pouze z vděku za dobré zaměstnání neodmítl ani následující nabídku na vedení přípravy divizního Břevnova, nad nímž měly Vojenské stavby patronát. Za necelý rok však za ním přišel v roli pokušitele bývalý spoluhráč Zdeněk Stanco z Ostravy a události dostaly rychlý spád. Převzal ligový tým Baníku, přihlásil se do školy trenérů I. třídy a začal dokazovat stálou platnost starého přísloví, že nejlepším hajným je bývalý pytlák. Tři roky trénoval Baník, budoval v Ostravě základy nového mužstva a poznatky ze studia konfrontoval denně s praxí. Další dva roky působil jako trenér v Plzni, kde zbavil Škodovku alespoň na čas starostí se záchranou v nejvyšší soutěži. V roce 1977 přišel do Bohemians s vírou, že dostane čas i prostor pro budování mužstva. Jako hráč měl štěstí na trenéry, od nichž bylo čemu se učit. Ve Vítkovicích i v Dukle Pardubice jej uváděl do velkého fotbalu muž, o němž stále hovoří s hlubokou úctou, jako o panu Čambalovi. V Ostravě jej trénoval důsledný a moudrý Jaroslav Vejvoda, ve Spartě přemýšlivý Václav Ježek, v reprezentaci hrál pod vedením legendárního Rudolfa Vytlačila. Moc zkušeností pro trenérskou práci posbíral ve francouzském Rouenu, kde mělo vše vysokou společenskou úroveň a každý zodpovídal za svůj úsek, nikdo se nepletl do práce druhému. Poznal, že ve fotbale mnohé nemá logiku. Čím více se hrou zabýval, tím méně jí rozuměl. Udělal ideální zimní přípravu mužstvo hrálo špatně. Podruhé byly v přípravě problémy s počasím i s přípravnými zápasy, a následující sezóna byla výborná. Hledal chyby v práci s lidmi. Dospěl k názoru, že moderní fotbal je ten, který vede k vítězství. Ve své době byla moderní hra železné Sparty, v Bicanově éře hra Slavie. Přišel na to, že systém je třeba vždy přizpůsobit schopnostem a kvalitám hráčů.
Na Bohemians mu v těžkých životních chvílích moc pomohli. Sám sobě slíbil, že bude oddílu k dispozici, pokud bude o jeho služby zájem. Po úspěšné operaci se začal na všechno dívat z určitého nadhledu. Vedle lékařů zachraňujících životy lidí se najednou cítil zcela maličký. Stal se skromnějším, než byl kdykoliv předtím. Byl vděčný, že může dělat práci, která ho těší. Uvědomil si, že stojí za to, vyslechnout třeba i názory pořadatele stojícího u brány stadiónu, protože ho mohou přivést na dobrou myšlenku. Často doma vše v klidu rozebíral a v duchu dal za pravdu i některým názorům hráčů. Nepatří k trenérům, kteří se domnívají, že je jejich svěřenci milují. Morální hodnoty nejednoho fotbalisty vypěstoval s pomocí nepopulárních opatření. Šel cílevědomě svou cestou a po letošním mistrovství světa už bylo jasné, že právě hra Bohemians je nejvíce podobna té, která se hrála ve Španělsku. Klokani si vedli výborně v lize i v Poháru UEFA. Vytvořili základ Havránkova reprezentačního týmu. Po kvalifikačním utkání s Itálií seděl jejich trenér u televizní obrazovky s příjemným pocitem dobře vykonané práce a s těžko skrývaným dojetím. Málokdo však věděl, že on sám už v té době sváděl mnohem těžší boj než fotbalisté ČSSR v Miláně s mistry světa. Jeho letní zdravotní potíže byly pro lékaře signálem k důkladné prohlídce, po níž dostal radu podrobit se bezodkladně další operaci na druhé straně statečného fotbalového srdce. Rozhodování bylo ještě těžší než poprvé. Opět musel vážit všechna pro a proti. Obavy zaháněl pomocí bezvýhradné důvěry k lékařům i silou vůle žít. Jako každému myslícímu tvoru ve smrtelném nebezpečí mu bylo úzko a v probdělých nocích se mu v hlavě střídaly výjevy z dosavadního života.
Znovu hrál své velké zápasy své velké zápasy. Usmíval se na slavnou Lolobrigidu, která předávala v italském Viareggiu jejich mladé fotbalové partě pohár za vítězství v juniorském turnaji. V duchu odprošoval nejhodnějšího z trenérů pana Čambala za klukoviny, které mu prováděli na fotbalové vojně s Kvašňákem a dalšími výtečníky. Radoval se z gólu, jímž přispěl v rozhodujícím kvalifikačním boji v Bruselu k vítězství nad Skotskem, které otevřelo Vytlačilovu týmu cestu na šampionát 1962. V Chile ve finále přihrál s cizelérskou přesností míč Masopustovi, který jej poslal neomylně do sítě překvapeného brazilského brankáře Gilmara. Jezdil se Spartou po Jižní Americe, bojoval v Poháru mistrů. Vracel se do Ostravy, kde šel na začátku trenérské dráhy "přes mrtvoly", a teprve později zjistil, že někdy lze dosáhnout stejného cíle i při určitých ústupcích. Filosofoval o tom, že po úspěších je třeba zůstat vždy na zemi, aby pád z velké výše tolik nebolel. Vracel se k lákavé nabídce převzít funkci trenéra reprezentačního týmu, kterou po Španělsku odmítl, protože měl závazek k Bohemians, a přesvědčil sám sebe, že pro takovou práci nemá dostatek zkušeností. Znovu vzpomínal na bolestný šok, který ucítil po zprávě o smrti prof. Hejhala, který měl na operačním stole jeho srdce na dlani a zanedlouho sám podlehl zrádnému infarktu. Přiznával kajícně chyby, jichž se kdy jako trenér dopustil. Uvědomil si, že fotbal pro něho není už dávno pouze koníčkem, ale životním posláním.
V neděli 28. listopadu 1982 hrál jeho tým proti Slovanu a diváci v průběhu zápasu několikrát skandovali: "Ať žije Pospíchal!" On v té době ležel na nemocničním lůžku a pouze hodiny jej dělily od další operace statečného fotbalového srdce. V pondělí 29. listopadu 1982 se díky osmihodinové náročné práci týmu lékařů vedeného prof. MUDr. Pavlem Firtem, DrSc., narodil potřetí...
Autor: Otakar Dolejš
