Když 28. listopadu hrála Bohemka proti Slovanu, diváci v průběhu zápasu několikrát skandovali: "Ať žije Pospíchal!"
Pro fotbalové příznivce je Tomáš Pospíchal mužem dvou tváří. V paměti příslušníků starších generací je registrován jako bystrý a fotbalově chytrý útočník, který patřil ke strůjcům největšího poválečného úspěchu československé kopané na mistrovství světa v Chile. U mladších milovníků kopané je zapsán především jako cílevědomý nekompromisní trenér, jehož zásluhou dostal tým Bohemians dnešní podobu a stal se studnicí živé vody pro renovovaný reprezentační tým ČSSR. Na dlouhé fotbalové cestě se občas nevyhnul klopýtnutí nebo zakolísání. Není samozřejmě bez chyb. Každý, kdo pozná celý životní příběh Tomáše Pospíchala, však určitě nezapochybuje, že je bojovníkem se statečným fotbalovým srdcem a chlapem zasluhujícím obdiv...
Bylo to 19. června 1978. Fotbalisté Bohemians využívali při letní přípravě travnaté hřiště v Měchenicích u Prahy a v rámci jednoho tréninku nastoupili proti domácímu týmu. Klokani vedli v poločase snadno 10:0, byl krásný slunný den, a trenér neměl žádný důvod k výtkám ani ke zvyšování hlasu. Vstal z lavičky – do šatny hráčů však už nedošel. Najednou měl pocit, který těžko dovede popsat. Zdálo se mu, že se vznáší. Necítil žádnou bolest, bez pomoci druhých by však slabostí upadl. Rychlý přesun do Prahy prožil v autě sekretáře oddílu Zdeňka Svobody jako ve snu. Ve vršovické nemocnici v Obloukové ulici byl uložen na lůžko, na němž ležel několik dnů bez hnutí i bez myšlenek, spojen se světem pouze různými dráty a hadičkami. Dlouho ani netušil, co se sním vlastně stalo. Až později mu primář MUDr. Lukařský a ošetřující lékař MUDr. Vraný mezi proudem uklidňujících slov taktně sdělili, že jeho srdce postihl ve 42 letech zákeřně infarkt. Jako bývalý aktivní sportovec s ničím takovým nikdy nepočítal. Dostal úder, který jím otřásl. S mužstvem Bohemians pracoval teprve rok a byl plný plánů a elánu do práce. Silou vůle přemohl pocit beznaděje. Začal přecházet po pokoji. Měl radost z každé návštěvy blízkých z rodiny i fotbalových přátel. S asistentem Josefem Zadinou probíral tréninkový program fotbalistů. Společně spřádali plány pro další práci. Při podzimní ligové premiéře ve Vršovicích nemohl vydržet na pokoji a co chvíli vyšel na chodbu s nadějí, že z nedalekého stadiónu Bohemians zaslechne jásot diváků. V bezesných nocích se statečně snažil zahánět chmurné myšlenky a nejednou se přistihl, jak mu v hlavě běží jako v retrospektivním filmu vzpomínky.
Znovu se vydával za staršími bratry Václavem a Miroslavem na všechny přerovské plácky a byl vděčný za každou chvilku, kdy směl doběhnout pro zakutálený míč a pomazlit se s ním. Mezi přerovskými fotbalovými benjamínky prožil hned při své premiéře v opravdovém dresu slastné pocity střelce, který posílá míč do sítě bezmocného brankáře. Šel do učení do Ostravy, kde se musel brzy postavit na vlastní nohy. Otec onemocněl a zakrátko zemřel. Svět patnáctiletého učně se zúžil na hodiny u soustruhu a na chvíle strávené na fotbalovém hřišti. Řemeslu se učil ve Vítkovických železárnách, fotbalu v dorostu Baníku. Potom se vítkovičtí funkcionáři doslechli o šikovném učni od konkurence a v rámci tehdy platných norem byl bez otálení přeregistrován do Vítkovic, kde mu zkušený trenér Štefan Čambal začal dávat už jako šestnáctiletému příležitost zahrát si v přátelských zápasech vedle Vejvody, Wiecka a dalších hráčů zvučných fotbalových jmen. Navštěvoval průmyslovku. Získal trvalé místo ve vítkovickém áčku hrajícím II. ligu. Velikým zážitkem mladého čekatele fotbalové slávy byl první historický mezistátní zápas dorosteneckých reprezentantů Československa, k němuž vyběhl na známý Népstadión v Budapešti a porážku 2:4 od Maďarska si osladil dvěma vstřelenými góly.
Po pěti dlouhých týdnech na nemocničním lůžku se vrátil domů s mylnou představou, že půjde na stadión, oblékne si tepláky i kopačky a vyběhne se svými svěřenci na trénink. Najednou však zjistil, že fyzicky nestačí. Nemohl udělat rychlejší krok, unavil se po pár metrech chůze. Situace byla vážnější, než se domýšlel. Asistent Zadina vedl tým Bohemians dále podle jeho rad i představ. Funkcionáři oddílu s ním hovořili o perspektivách. Cítil kolem sebe ovzduší důvěry a byl za ně vděčný. Měsíc v lázních v Poděbradech mu však navzdory velké péči ošetřujícího personálu příliš nepomohl. Vracel se zpět domů sklíčený pobytem mezi stejně anebo ještě hůře postiženými pacienty. Nemohl se smířit s myšlenkou, že by se měl vzdát fotbalu a chodit do parku krmit ptáčky. Podrobil se speciálním testům v nemocnici na Karlově náměstí a jako záchranného pásu se chytil možnosti operace, o níž se začalo hovořit. Rozhodnout se musel sám. Přirozený lidský strach ze složitého chirurgického zákroku zaháněl touhou žít plným životem a dělat dále práci, která ho těší a uspokojuje. Bojoval velký životní zápas a v hlavě se mu mísily vzpomínky na vše, co mu fotbal dal.
Na opravdový ligový trávník se dostal v roce 1955 po nástupu vojenské služby. První zkušenosti v nejvyšší soutěži začal sbírat pilně v týmu Tankisty a v Dukle Pardubice. Společně s Kvašňákem a dalšími později známými borci reprezentoval náš fotbal úspěšně na karnevalovém turnaji juniorů v italském Viareggiu. Zanedlouho prožíval další velký den fotbalové kariéry. Jako dvacetiletý debutoval 21. dubna 1956 na Strahově v dresu s lvíčkem v bezbrankovém zápase s budoucími mistry světa z Brazílie. Vrátil se zpět do Ostravy a sedm let hrál za Baník, kde v té době byli vynikající hráči Křižák, Wiecek, Stanco, Valošek, Ondračka, praktickými zkušenostmi vyzbrojený trenér Jaroslav Vejvoda i výborná fotbalová parta. V lednu 1965 přišel společně s trenérem Václavem Ježkem do pražské Sparty a tam okusil opojnou radost ze dvou mistrovských titulů. S fotbalem procestoval křížem krážem celý svět. Získal popularitu. V dalekém Chile si jako jeden z mála vyvolených zahrál i ve finále světového šampionátu proti Brazílii. Tři roky fotbalové kariéry prožil ve francouzském Rouenu, kde v šestatřiceti letech zul naposledy ligové kopačky a skončil aktivní činnost.
S rozhodnutím podrobit se operaci srdce nevstupoval do nemocnice v Krči v póze hrdiny. Během desetidenního předoperačního vyšetření v Institutu klinické a experimentální medicíny měl několikrát nutkání všechno vzdát a utéct. Začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Čtyři dny před operací byl na návštěvě doma, zašel na přípravný zápas klokanů na Tatře Smíchov, a tam se nemohl ubránit vtíravé myšlence, že vidí fotbal naposledy. Při loučení s hráči vycítil z povzbuzujících slov víc, než znamenala. Teprve v kanceláři tehdejšího šéfa týmu operatérů prof. MUDr. Libora Hejhala, CSc., získal pocit jistoty. Byl seznámen s celým postupem operace. Muž, který zachránil stovky životů, mu tichým uklidňujícím hlasem vše vysvětlil. Na snímcích ukázal, kam přišije žílu vyjmutou z nohy. Pohovořil o průběhu rehabilitace po složitém chirurgickém zákroku a vše najednou vypadalo opět reálně. Celé dlouhé dopoledne ležel na operačním stole a tlouklo za něho umělé srdce. Potom viděl mlhavě, jako ve snu, jak se nad ním sklánějí v bílých pláštích andělů lékaři a z velké dálky slyšel slova o úspěšném návratu na svět. Po definitivním probuzení přehlušovalo bolest v ráně na prsou vědomí, že už má vše za sebou a bude opět žít bez zdravotních potíží. Připadal si jako znovuzrozený. Dychtivě spěchal s rehabilitací. Podle pokynů lékařů cvičil, chodil i jedl. Bojoval tak, že vytvořil rekord a už za patnáct dní mohl opustit nemocnici. Lékaři mu nic nezakazovali. Zanedlouho šel na stadión nasát fotbalovou atmosféru. Obtíže s dýcháním zmizely. Za dva měsíce po složité operaci opět vedl mužstvo klokanů v ligových bojích a mohl pokračovat v cílevědomé práci na jeho zkvalitňování.
Pokračování příště...
