Hrůza z téměř neodvratné jistoty blížící se zkázy se může v několika málo momentech proměnit ve vítěznou euforii. Kdo to včera na Dukle viděl, ještě dnes ráno zřejmě nebyl schopen uvěřit, že šlo o reálný zážitek. Svědectví fanouška Bohemky Petra Nečady však nechá příštím generacím dokonalé svědectví o událostech 75. minuty ligového hitu Dukla - Bohemians. Takhle se několik sekund zimního večera mění v nesmrtelnou poezii.
Dukla se ještě jednou vzchopila a nebezpečný Vízek nám zatopil. Zpracoval si oblouček na prsou a vlétl do pokutového území. Hruška musel z brány, ale Vízek ho přehodil a míč letěl do brány. Nezadržitelně a neodvratně. Konec! prolétlo mi hlavou. Tak jsme se nadřeli na vyrovnání a teď tohle... Brečel bych lítostí.
Dodnes nevím, kde se vzal Fanouš Jakubec, já ho předtím neviděl. Ale byl tam a skáče do brány. Vízek zvedá ruce, raduje se. Zbytečně. Jakubec sedí v bráně a pravačkou vykopává míč z čáry. Zázrak!
Pomalu se uklidňuju. Jenže ono to neskončilo, fantasmagorické vteřiny pokračují. Vykopnutý míč hlavičkuje Bičovský ven z vápna, po něm Chaloupka ještě dál od brány, Sloup jde do souboje s Kapkem, pak je tam Zelenský, přihrává ještě na vlastní polovině doprava ... panebože, kde se tam vzal? Jak jsem nevěděl, odkud před pár vteřinami skočil do brány, tak teď jsem nevěděl, jak se dostal na pravé křídlo. František Jakubec, jako by v té bráně před chvílí neležel on, je tady a běží s míčem dopředu.
Měl jsem radost, že je nebezpečí zažehnáno, víc jsem nemohl chtít. Ale pozor! Jakubec pořád běží, obránce Dukly ho sice stíhá, ale on už se blíží k bráně. Stojím na lavici, spíš skáču než stojím a řvu jak smyslů zbavený: "Běž, běž, Fanouši, běž!!!" Jsou chvíle, které si člověk pamatuje přesně. Tohle je jedna z nich.
Viděl jsem, jak se nám najednou otevírá obrovská šance. Sleduju Jakubce, povzbuzuju ho a zároveň se dívám, jestli si někdo nabíhá. Je tam - Němec. Běží z druhé strany, vidí tu šanci stejně. Jakubec sprintuje pořád kolmo dopředu, nezatahuje míč k bráně, dává si odstup, aby mohl centrovat. Už přece centruj! Ještě ne. Teď, míč letí přes celé vápno, Fanouš padá na záda, Jarda Němec dobíhá, odráží se, skáče... a z malého čtverce posílá hlavičku k tyči. Vedeme 4:3.
Šílím, je to jeden z životních záchvatů, moji kamarádi odstupují a tváří se, že mě neznají. Co si pak o mně asi říkali?
Kdyby mi někdo řekl, když letěl míč od Vízka do naší brány, že se budu za pár vteřin radovat, asi bych po něm něčím hodil. Ten obrat od katastrofy k radosti byl tak náhlý a překvapivý, že se dodnes divím, jak jsem to přežil.
Znáte situace, kdy byste chtěli někomu říct, na co myslíte, ale nemůžete, protože události jdou tak rychle a vám se to v hlavě mele jedno vedle druhého, že byste to nestihli? Přitom si všechno uvědomujete a víte, co se děje. Něco jako v tom rčení "ve vteřině mu hlavou prolétl celý život". Mně tedy neprolétl celý život, ale taky toho bylo dost. Moje pocity byly přesně takové:
1) zaplaťpánbůh, že jsme nedostali gól, zlatej Fanouš!
2) nic horšího už nás dneska nečeká
3) ať je míč co nejdál od brány, už je to dobrý
4) a hele, máme šanci, to může být gól
5) tohle jsou rozhodující momenty celé ligy
6) Fanouši, pro všechno na světě, dej to přesně
7) centr se povedl
8) Jarouši, proboha, musíš se trefit
9) těsně před Němcovou hlavičkou už to vím: to bude gól
10) góóóóól!!!!!!!!!
